Ze severské krimi jsme snad úplně zpitoměli!

Milujeme severskou krimi asi tak, jako jsme se zamilovali do cyklistiky, kterou jsme vystřídali za běhání. Kam se člověk podívá, „všichni“ běhají. Když se podívá na druhou stranu, „všichni“ čtou severskou krimi. Jsme tím tak pohlceni, že už nemáme nejmenší tušení, proč to vlastně běháme a proč ty severské krváky ještě čteme.

Nikoho nesoudím, však já čtu severskou krimi také. Nicméně mnohem více čtu jiné žánry severské literatury. Společenské romány, absurdní novely, to je to, co mě oslovuje. Sem tam to proložím nějakým Nesbem, nebo Wallanderem. S druhou knihou Samuela Bjørka jsem ale skončila. Už u knihy V lese visí anděl jsem trpěla. Mia Krügerová je postava naprosto neuvěřitelná. Nejdřív do sebe sype léky a leje alkohol jak blázen a pak přijede Munch a vše se v dobré obrátí ze dne na den. Žádný absťák a deprese fuč. To chci taky! Ale nechtěla jsem být přehnaně kritická, jednalo se o „prvotinu“, říkala jsem si, že druhá kniha na tom bude lépe. Autor se vyvaruje původních chyb a bude z toho dobrá krimi. Jenže pak se objevila Sova.

l241613

Nedaleko Osla je nalezeno tělo sedmnáctileté dívky, všude kolem svíčky ve tvaru pentagramu a dívka leží na peří. Později se ukáže, že se jedná o soví peří. A následně už se na dalších tři sta stránkách nemluví o ničem jiném, než o peří. Pokud si to pustíte jako audioknihu, je to ještě mnohem více iritující.

Autor je schopný pracovat s velkým množstvím postav a zvládá je do sebe bravurně proplétat, stejně jako dějové linky. Musím uznat, že v tomto směru má jako spisovatel navrch. Jenže nic se nesmí přehánět. Zatímco některé jsou skvěle vykonstruované, jiné jsou bohužel neuvěřitelné. Třeba to, že všichni podezřelí jsou buď příbuzní nebo známí lidí pracujících ve vyšetřovacím oddělení. Jakápak náhodička.  Mia Krügerová se opět chce zabít a opět ji zachrání Munchův případ. O volání její sestry Sigrid ze záhrobí se snad ani nebudu zmiňovat.

Detektivce se rozhodně nedá upřít, že má spád. Tam se stále něco děje. Za gradujícím napětím vězí jednoduchý fígl, který ale funguje a autor si je toho náležitě vědom, takže ho používá neustále. V momentě, kdy se čeká nějaké odhalení, nebo přiznání, přeskočí v ději na jinou postavu nebo dějovou linku, tu opět dovede na vrchol a znovu uskočí. Sice se říká, že je důležité, když čtenář neví do poslední chvíle, kdo je vrah, ale to platí jen v případě, že je možné vraha uhádnout. Ani tady autor nejedná fér. Vrah se totiž nedá uhádnout, když se až do poslední čtvrtiny v knize nevyskytuje (nepočítám-li nepřímou zmínku na začátku knihy).

Vážně jsme z takovéto knihy uchváceni jako z bestselleru? Vážně nikomu nevadí neustálé „do prdele“, bez kterého by mohla mít kniha cca o 50 stran méně? Vážně nám mají severské krmi stále co nabízet, nebo už jsme jen zaslepení?

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *